V našem seriálu věnovaném obchodování na forexu jsme se dostali už ke dvacáté kapitole, a to by mohl být dobrý důvod pro vyhodnocení dosavadních poznatků.

Počáteční lekce byly věnovány teoretickým aspektům obchodování na specifickém trhu měnových párů. Řada makléřů nabízí velmi sofistikované a snadno (intuitivně) ovládané platformy, které jako kdyby zvaly další a další zájemce o relativně snadné zbohatnutí. Upozornění na extrémně vysoké procentu neúspěšných obchodníků se vnímá jako povinná úlitba legislativnímu rámci, ale každý věří, že on bude ten z menšiny úspěšných. 

My již ale víme, že pokud má být obchodování alespoň trochu úspěšné, je nutné postavit ho na ověřitelné hypotéze, na logickém podmíněném tvrzení „pokud ….., pak ….. “. Ověřitelnost je dána možností první část tvrzení („pokud“) převést do řady matematických funkcí, tuto řadu algoritmizovat a nejčastěji pomocí makra získat konečný výsledek („pak“), nejčastěji jako konečný zisk nebo ztrátu.

Následující tabulka uvádí pouze základní údaje k jednotlivým hypotézám a na ně navazujícím metodám (celou excelovskou tabulku možno stáhnout zde).

Každého jistě zarazí u některých metod výrazný rozdíl mezi hodnotou hrubého zisku a hodnotou čistého zisku, který představuje hodnotu hrubého zisku poníženou o tzv. komplexní náklady.

Vysvětlení je zřejmě jednodušší, než by se na první pohled mohlo zdát. Většina metod z kategorie trendů a oscilátorů jsou metody primárně vyvinuté a otestované na akciových trzích. Akciový trh se od měnového trhu (FOREX) liší zejména dlouhodobostí otevřeného obchodu a v podstatě pouze vstupními náklady (spojenými s nákupem akcií), minimálními náklady za správu portfolia a pak opět náklady při prodeji akcií. Při několikaletém držení akcií jsou v podstatě požadovány ze strany brokera jen manažérské náklady.

První forexové platformy (např. společnosti Kerford Investment) byly ještě touto filozofií ovlivněny, a, i když šlo o forex, jediný náklad (relativně vysoký) USD 30,-/lot byl makléřem vyžadován při otevření obchodu a byl rovněž stržen při ukončení obchodu. Žádné náklady při překlopení pozice do dalšího dne nebo nějaké jiné skryté poplatky nebyly požadovány.

Uvolnění měnových párů rozpadem zlatého standardu a celého Brettonwoodského systému na počátku 70. let 20. století obrátilo pozornost makléřů k těmto podkladovým aktivům. Rozvoj internetu a zejména spuštění nových, snadno ovladatelných obchodních platforem (např. MT4) umožnilo vstup na burzu téměř každému kdo splňoval minimální legislativní požadavky. Ani výše vstupního kapitálu nebyla již limitním faktorem ve chvíli, kdy bylo možno obchodovat v minilotech. Řada platforem umožňuje obchodování v národních měnách (např. v CZK) a není tedy ani nutno si otevírat cizoměnové účty.  

Pozornost makléřů se tak přesunula do oblasti participace na spreadu, rolovacích nákladů a zřejmě i dalších poplatků a komisí. Pokud se tato skutečnost podcení, řada investičních metod optimalizovaných pouze na jednotných hodnotách CLOSE, MIN a MAX pak dost překvapivě vykazuje v reálném obchodování jakousi neustálou tajemnou ztrátu, resp. negativní diferenci k hodnotám očekávaným na základě používané metody. Právě tento rozdíl mezi hodnotou z programu a skutečnou hodnotou z reálného obchodování byl základem pro stanovení tzv. komplexních nákladů. Jejich výše byla stanovena jako dopočet mezi hodnotami dle programu a skutečnými hodnotami od makléře.

Tento problém je forexovým obchodníkům pochopitelně znám, a proto řada investičních strategií primárně koncipovaných pro dlouhodobé obchodování je převáděna do intradenního obchodování. Pokud je obchod otevřen, a i uzavřen v jednom dni, je to vždy levnější a tedy ziskovější, protože některé náklady z tzv. komplexních nákladů se „neúčtují“.

Dosavadní výsledky z testování metod to jednoznačně potvrzují. Nejúspěšnější metody jsou ty, kde je jen minimum vstupů do obchodu, tedy dalo by se říci „tutových“ vstupů a obchod je uzavírán prakticky do druhého dne. Naopak nejhorších výsledků je dosahováno u metod, které vychází z představy, že maximální a minimální hodnoty se jaksi pravidelně střídají a že k očekávané hodnotě se prostě časem musí trh dostat.

Zřejmě mnohem úspěšnější budou tyto metody u intradenního obchodování, kde k tolika vlnám mezi maximem a minimem vzhledem k omezenému času jen obtížně dojde. Ale tento styl obchodování není (možná bohužel) předmětem našeho testování, protože při něm nelze splnit požadavek pouze jednoho krátkého vstupu na burzu za den.

Druhým poznatkem je zjištění, že lepších výsledků je dosahováno u metod vycházejících z nalezení oscilátoru, tedy okamžiku, kdy je trh tzv. překoupen nebo přeprodán a lze očekávat obrat v trendu. Naopak metody vycházející z trendu a předpokládající jeho pokračování jsou ve značné míre hendikepovány ztrátou určité část trendu, než je trend identifikován a tím i výsledek musí být zákonitě slabší.

Snad největším nedostatkem téměř všech testovaných (a obecně makléři školených) metod je identifikace okamžiku vstupu do obchodu, ačkoliv mnohem významnější je okamžik ukončení obchodu. Přitom se ukazuje, že stanovení tohoto okamžiku do momentu obratu trendu není vždy zárukou dosažení zisku.